Pružné uchycení uzlu (pružina) se předepisuje povinně v prvním zatěžovacím stavu a platí pro všechny následující zatěžovací stavy.
V souboru name.i2 se nejprve definuje vektor pomocí sady:
NV číslo sady T 2 N číslo uzlu V $k_n$ $k_t$ $\cos_{nx}$ $\cos_{ny}$ $\cos_{nz}$
nebo
NV číslo sady T 3 N číslo uzlu V $k_x$ $k_y$ $k_z$
nebo
NV číslo sady T 4 N číslo uzlu V $k_{11}$ $k_{12}$ $k_{22}$ $k_{13}$ $k_{23}$ $k_{33}$ $\dots$ $k_{1m}$ $k_{2m}$ $\dots$ $k_{mm}$
a takto definovaná sada se následně přiřadí prvku, který obsahuje uzel s pružinou:
AS 1 /$\dots$ /N číslo sady E číslo prvku /$\dots$
přičemž
číslo uzlu určuje uzel, ve kterém je pružina připevněna,První typ sady se použije pro předpis osové tuhosti $k_n$ a příčné tuhosti $k_t$ pružiny, jejíž osa je dána směrovými kosiny.
Druhý typ sady se použije pro předpis tuhostí $k_x,$ $k_y$ a $k_z$ pružiny v globálním systému.
Třetí typ sady se použije pro předpis symetrické matice tuhosti, např. určené v rámci analýzy prostorového potrubního systému, modelovaného liniovými konečnými prvky. Délka vektoru, tj. počet předepsaných hodnot za klíčovým písmenem V, musí být přesně rovna $m(m+1)/2,$ kde $m$ je počet stupňů volnosti uzlu. Tuhosti se zapisují po sloupcích vždy od prvního řádku po hlavní diagonálu včetně (tj. horní trojúhelník).
Je-li uzel s pružinou sdílen více prvky, přiřazení se provádí jen jednomu (libovolnému) z těchto prvků.
Současným odkazem na číslo uzlu a zároveň číslo prvku, ve kterém se uzel nachází, je problém přeurčen. Toto nevýhodné zadávání dat si vynucuje fakt, že se s pružinou nepracuje jako se samostatným prvkem.
Uvažujme pružinu v uzlu 4953 nosníkového prvku, kterou chceme předepsat maticí tuhosti.
NV sada bude mít tvar
NV 1 T 4 N 4953 V 13340000 ; 1. sloupec -15080000 19820000 ; 2. sloupec -1149000 1406000 1299000 ; 3. sloupec -5115000 6766000 -194200 3282000 ; 4. sloupec -4306000 4782000 -493500 2144000 2544000 ; 5. sloupec -2788000 5071000 323000 1742000 835300 2504000 ; 6. sloupec